Ambasadoři výstavy


Osmadvacátého října 1989 na Václavském náměstí bylo každému jasné, že je nás ještě málo. Když nás rozháněli, loučili jsme se rezignovaným: „Tak zase za rok!“ Jenže pak se teprve začaly dít věci. Pár čilých studentů napadlo, že by se mohlo manifestovat i 17. listopadu, k padesátému výročí uzavření vysokých škol nacisty, což se státní orgány neodvážily zakázat. Policejní zásah na závěr manifestace byl poměrně brutální a fáma o zabitém studentovi vyvolala pobouření i v širších vrstvách společnosti.


Tak vznikla pokojná revoluce, později zvaná „sametová“, i když její první týdny nebyly zdaleka tak sametové, jak by se dnes mohlo zdát. Účastníci měli dobré důvody k obavám – například svážení tzv. dělnických milic do Prahy nebo čilou zastrašovací a matoucí aktivitu StB. Teprve 29. prosince, když komunistický parlament zvolil Václava Havla prezidentem, napínavá fáze revoluce skončila. Od té doby uplynulo třicet let a během nich jsme se pomalu učili zacházet se svobodou a zbavovat se zlozvyků z let předchozích.


Troufnu si tvrdit, že jsme si při tom nevedli tak špatně. Zprvu si člověk sice mohl připadat jako v zoologické zahradě, kde právě zrušili klece, ale od té doby se naše města i život v nich hodně přiblížil k tomu, jak žijí lidé v ještě bohatších demokraciích. Žijeme déle a svobodněji, zdravěji a komfortněji, než kdy lidé v této zemi žili. Jsme zase součástí politické Evropy, máme nejnižší nezaměstnanost v Evropě, slušnou zdravotní i sociální péči a lesy, vzduch i voda si také zhluboka vydechly.


To vůbec neznamená, že by tu všechno bylo v pořádku, zejména ve vyšších patrech politiky, ale člověk si tuhle vcelku velmi příznivou situaci může nejspíše pokazit sám, a to dvojím způsobem. Buďto si všimne té spousty možností, které mu svobodná společnost nabízí, a protože si nedokáže vybrat, nakonec je propásne všechny. Anebo si vzpomene, že má být hlavně „kritický“, a protože si myslí, že to znamená naříkat si, stěžovat a nadávat, přidá se k těm politikům, kteří už před dvaceti lety začali mluvit o „spálené zemi“. To ovšem byla a je nehoráznost a pravý opak kritičnosti, která znamená schopnost rozlišovat.

Takže dnes slavíme, abychom si připomněli, že máme co slavit.


prof. PhDr. Jan Sokol, CSc., Ph.D., Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy


Jan Sokol (18. 4. 1936) je český filozof a antropolog, překladatel a spisovatel. Dálkově studoval matematiku, antropologii a filozofii. V roce 1976 podepsal Chartu 77, působil v disentu a byl jednou z osobností 17. listopadu 1989. Po sametové revoluci byl za Občanské fórum poslancem Federálního shromáždění, místopředsedou Sněmovny národů, v roce 1998 ministrem školství a roku 2003 kandidátem na úřad prezidenta republiky. V roce 2000 se stal prvním děkanem Fakulty humanitních studií UK, v zimním semestru 2008/2009 přednášel etiku a lidská práva na Harvardově univerzitě. Je členem vědecké rady GAČR, Etické komise ČR a držitelem Zlaté medaile Univerzity Karlovy, Ceny nadace Vize, Řádu čestné legie a Řádu akademických palem Francouzské republiky v hodnosti důstojníka. S manželkou Františkou, roz. Patočkovou, má tři děti.





Osmdesátá léta, a pro mne to byla léta na univerzitě, byla jako černý těžký mazut. Nic nešlo, nic se nedalo, všechno strašně trvalo a na všechno byla potřeba strašně moc energie. Věčný tlak vstoupit do strany, podepsat jim to. Povinné přednášky i stálá hrozba vyloučení ale také znamenaly: učit se, učit se, učit se, být lepší než oni. Na této univerzitě z nás kombinace fantastických učitelů a profesorů jako například Petráček, Oliverius nebo Veselý ukovala vynikající orientalisty, arabisty, sinology či afrikanisty.


A byla to univerzita, z níž jsme šli na Národní, a byli jsme biti vlastními policisty ve vlastním městě ve vlastní zemi.


A byla to univerzita, jejíž studenti se ihned připojili k hercům a vyhlásili okupační stávku. Někdy – asi 27. listopadu – jsem si, už jako stávkující studentka, šla v černých manšestrákách a šedivém svetru pro doktorský diplom. Ten oddych, že diplom v té trubce opravdu byl! A poté již první akademický senát, první setkání se zahraniční delegací: byli jí britští poslanci, namísto stipendií nám nabídli četbu Shakespeara.


Byli to studenti Karlovky, ze kterých se ze dne na den stali dospělí, odpovědní občané, povzbuzující stávku a stávkové výbory po celé zemi, jednající s magistrátem o přejmenování Palacháče, o budoucím postavení univerzity v Praze, ale také o Palachově bustě.


A byl to právě stávkový výbor, který nám dal první dospělé dny plné odpovědnosti, vážnosti poslání, ale také otevřenosti, možnosti. Dal nám křídla.


Ta křídla mnohým z nás zůstala dodnes. Stali se z nás nejen vynikající odborníci, ale z mnohých i fantastičtí, oddaní, pracovití, liberální, vzdělaní, odpovědní, demokratičtí a hrdí občané.


A o to jde!


Je to univerzita, která nese jméno osvíceného, evropského, moudrého vládce, ale která také nese odkaz Jana Husa, odkazy střídmosti, pravdivosti, rovnosti a mravnosti.


Proto jsem hrdá, že mohu být i ambasadorkou dnešních dnů. Chci popřát Univerzitě Karlově, ať dál dává studentům křídla, otevřenost, statečnost, odpovědnost, pravdivost, střídmost a zejména mravnost. Neboť dědictví osmdesátých let trvá: žádný profesní výkon, objev či vynález nemá cenu, není-li vydobyt s plnou mravností.


Přeji tedy univerzitě, ať dále poskytuje svým studentům křídla k hrdému a mravnému občanskému rozletu, do otevřenosti celého světa, stejně tak, jako tomu bylo v listopadu 1989.


PhDr. Jana Hybášková, alumnus Filozofické fakulty Univerzity Karlovy


Jana Hybášková (26. 6. 1965) je české diplomatka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v oborech arabistika a angličtina. V době sametové revoluce byla členkou stávkového výboru Filozofické fakulty UK. Po roce 1990 začala pracovat na Ministerstvu zahraničních věcí ČR, působila jako velvyslankyně ČR ve Slovinsku, Kataru a Kuvajtu. Byla poslankyní Evropského parlamentu, členkou výboru pro zahraniční politiku Evropské unie a velvyslankyní Evropské unie v Iráku a Namibii. V současné době pracuje na MZV ČR v oblasti diplomacie. S manželem Ivanem Gabalem má dvě dcery.




Poslední změna: 13. listopad 2019 14:16 
Sdílet na: